* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 1 (35)
         Květen 2009
         ISSN 1505-1676
česká literatura, česká poezie

o autorovi
zpět

Petr Fabian

* * *

Číst o zemích, ve kterých nebudeme
Prostřední život. Vteřiny
ústící do vteřin, nic výš
co bys pojmenoval, obsáhl, dokončil

Život. Cizí prostor bez jména
jiného než to, které mu dává
ten kdo překračuje propast
jen tím, že se zřítí dovnitř sebe?

(23. 8. 2006, Praha - Vlašim, 17.00)

 

* * *

Procházíme tichým ztemnělým
mezi kuchyní a koupelnou domu
celý prostor který žijeme
neúčastí na nesnesitelném a věčném

(3. 9. 2006, Vlašim, 11.00)

 

* * *

Uskutečňování detailů. Vteřiny bez myšlenek
probíhající soumrakem, zmizelé fragmenty
Myslel sis, že obsáhneš celek, ale nemůžeš
vymezit úlomky, oddělit jeden od druhého,

Obrazy splývají. Večerní habry
proti nebi tvoří rámec -
blízké se přiblížilo horizontu
a vzdálené zničující představivosti, která rozpojuje, ale nevymezuje

(24. 6. 2007, Bukovina, 21.40)

 

* * *

I

Dýchat vteřiny: lehké chvění věcí na pozadí. Nic jiného než úžas není, nebo to můžeš zaměnit: kdo nás pozná, až přijdeme na práh? Kdo nám povede ruku a proti čemu, když nepřítel, ke kterému se vzpínáme, zmizí?

II

Ještě tyto vteřiny, zachvění těl, mizející zákoutí prostoru. Soumrak protínaný pohyby křídel, řítící se obraz; vteřiny, které dýcháš; za okny stěny šedi, uvnitř hory, kámen, podávaná dlaň: kým? komu?
Už ne mocně přitahovaná skutečnost, ale lehce unášená věčnost; už ne vylamování - prudký let - ještě ne smířlivé kladení, ustávání větru, který nás tvoří. Co není jen zdání?
Mizející náruč jediného svědka, naslouchající paměti, opouští svěřované lhostejně, lehce jako pouhé vědomí.

(16. 9. 2006, Považský hrad, 18.20-18.40)

 

* * *

Poslouchej, jak tiše plíživá nepřítomnost vymazává z paměti obrazy a tváře; jak z letmých setkání zůstávají jen oblaka prachu, rozviřovaná pozapomenutými, zasutými scenériemi, oblaka, která po čase ani nerozlišíš od sebe; už si nevybavujeme nasvícení, z detailů nezbývá nic a z celků povšechné, objímající (někoho jiného?), rozostřené mizení: proč jsme tudy šli, za právě takových okolností, o kterých už nevíme, kdo je určil (byli jsme to my sami?) a proč jsme se uvnitř nich ocitli, proč do jejich sevření uvrhli právě nás? Mělo to nějaký význam, který se ani nesnažíme uhodnout, jako bychom tím měli rozbít poslední pouto, svazující s ničivou přítomností času?

(17. 9. 2006, Praha - Vlašim, 6.30)

 

* * *

Podvečerní pohled ke zklidněnému moři, jiná vrstva:
uplývající skutečnost, není nepravděpodobné,
žes někdy žil - jindy než ve ztraceném nyní?
Kam se to strhávané odpoutává, jako se pouhý pocit odděluje
od přítomnosti vteřin, které ho zarovnají haraburdím opakování -,
strhávané jako maska světa, kterému chybí tvář...

(23. 10. 2006, nad Miramare, 16.40)

 

* * *

Mizející hlas nebo pohyb
mezi nimi jiná strana přítomného
vidíš jak se vteřina pohybuje mezi stěnami
Zachvění? Vymezené nerozbije obraz
ale mezi slovy prostor kterým sestupují
setři příští... hrany oddělují neskutečné
od nekonečného

(12. 5. 2007, Duino, 11.15)

 

* * *

Poslední obraz stromu.
Být už pryč, než se to navrší
a zavře, v trapné souhře hodin
a okolností. Nikde nejsem.

Tudy jsem neprošel.
Větve za sklem prostoru, vyproštěný pták
slabě pocítí význam detailu,
odpadajícího za řeč.

(4. 12. 2006, za Vlašimí - Březina, 14.00)

 

* * *

Rozpadám se do malých úlomků, cítím ještě, jak mě něčí ruka sbírá a snaží se je poskládat tak, aby tvořily aspoň obraz - nesmyslný výjev z něčího života, ale obraz - zatímco se vše mlčky klade do soumraku, milosrdně ochraňujícího dílo. Svěřené? Papírový drak vzlétá, vysoko nad krajinou vlídná podoba podzimu; všechna souvislost ještě není ztracena, ta ruka.

(9. 10. 2006, za Vlašimí, 16.30)

 

* * *

Večerní světlo, mezi listy: náruč.
Za tebou hlas, váhavý pohled v týlu
někoho, kdo tu jen prošel.

Teprve mizíš. Světlo, ještě tolik dne.

(25. 10. 2006, Duino, 16.40)

 

Petr Fabian

zpět

česká literatura, česká poezie