* POBOCZA * OBROBJA * KRAJNICE * RUBOVI * POBOCZA * OBROBJA * KRAJNICE * RUBOVI * POBOCZA *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny   Č. 4 (30)
   PROSINEC 2007
   ISSN 1505-1676
ukrajinská literatura, ukrajinská poezie

o autorce
o překladatelu
zpět

Halyna Kruk

* * *

svět tvůj, Bože -
      má složitou konstrukci:
blízcí a dalecí,
      usmátí a se slzami,
a já v kuchyni
se skrývám před životem
      za hrnečkem kávy
hrneček bez ouška -
      dělám, že pranic neslyším
říkám - já tu nejsem,
říkám - já tu už nebydlím
bývám u sebe jen někdy
      přicházím stále řidčeji
píši stále hůře
      hřeším stále lépe
promiň mi, Bože,
      to, že se ještě
(kromě všeho jiného)
někdy maskuji
      za schematickým
      sylabotonickým
                  veršem

a svět tvůj, říká se,
                  je dle tvého záměru,
volný
anebo přinejmenším - bílý

 

* * *

               nikdo ti neříká milovaná
když bloudíš pokoji,
               geometricky správnými
z jednoho těsného pokoje bez spaní do druhého
rukama hbitýma se chytíš vymknuté hlavy
zeptáš se sebe řečnicky -
               jak dlouho to bude ještě trvat?
proč se i ta muzika
         podobná pořádnému černochovi
nemůže vecpat rameny
do srdce tvého rozbušeného?
nikdo nelíbá hlas tvůj při odchodu z úst,
                     do krve rozkousaných
na hlas na holý
nikdo si nevzpomene
      nikdo nezavolá
               nikdo neumře steskem

leda tak pokojové kytky za měsíc, dva, seschnou
leda tak vítr časem rozbije okno nezavřené
leda tak děcka od sousedů přijdou za rok s koledou

 

* * *

žena si podřezává žíly
            protože nechce stárnout
obyčejně kuchyňským nožem
            když otevírá šproty
chabý anděl,
      mohutný doktor a saniťák-brejlovec -
pochybná sebranka pro tak špinavou práci
od jejich idealizmu se až točí hlava
a to skoupé slunce se za kioskem ztrácí
jak jen ona uteče
   jak jen ona vyteče do uzoučké rány od nože
a kterou chodbou se má pustit pak,
               když všichni bez výjimky jsou proti
vichr unáší její aorty po spirále
                     prostě jen tak - fíí...
doktor jí podává zrcadélko
                  pomyslí si - ženská, počká
                        zaváhá, snad
                        ale - houby, nikdy, protože když jednou jde -
                        tak prostě jde
ženská - to ví každý, bytost svéhlavá,
                        promiň jí, Bože

 

* * *

Pořád je nám ještě málo let.
Stejně budujeme hrady z písku.
Známe několik slov.
               A, jak ve čtyřech,
Nemáme pocit jistoty
ve vlastní ženskosti,
               mužnosti,
                     čestnosti.
S léty se stáváme jenom menšími,
jak dětská tílečka.
A jednoho nenápadného
               srpnového večera
odlétáme
   jak padáčky pampelišek,
         jak nezadržené fouknutí.
Malinkatí nasupení chlápci.
Křehounké ženy s nosíky nahoru.
Tváříme se jak velcí.
Zůstáváme smrtelní.
A nikdy se nestáváme dospělými.

 

* * *

úzká dlaň ryby hladí dno
v jednom z hlasů, jak v okně
autobusu, co jede kolem,
                     v mžiku
poznáš sám sebe, mávneš za ním
dlaň ryby se dotýká srdce
bere jej do hrsti opatrně -
bojí se vyplašit, možná
se z klubka hlasů nad řekou
odmotává hbitá žíně
kolem tebe, ryby a podzimních
myšlenek o smyslu,
      osvícení a zradě
protože někdo na oné straně srdce a řeky
k hlasům přivazuje háčky
neodbytných otázek, bodavých slov
                        a loví
dlaň ryby, jak chvilku kluzkou
a srdce tvé u ní na háčku
tklivě buší:
            cos to udělal?..

 

Halyna Kruk
z ukrajinštiny přeložil Juraj Gigac

zpět

ukrajinská literatura, ukrajinská poezie