* POBOCZA * OBROBJA * KRAJNICE * RUBOVI * POBOCZA * OBROBJA * KRAJNICE * RUBOVI * POBOCZA *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny   Č. 2 (28)
   ČERVEN 2007
   ISSN 1505-1676
črty
zpět
Gertraude Zandová Totální realismus a trapná poezie. Česká neoficiální literatura 1948-1953. Brno 2002, Host, s. 188-202
Z německého originálu Totaler Realismus und Peinliche Poesie - Tschechische Untergrund-Literatur 1948-1953 vydaného roku 1998 nakladatelstvím Peter Lang GmbH ve Frankfurtu nad Mohanem přeložila Zuzana Adamová.

 

ŽIVÁ LEGENDA "EGON BONDY"

      Při příležitosti uveřejnění některých Legend a ukázky z povídky Běta v samizdatově vydávaných Lidových novinách napsal do nich Lopatka medailónek Egona Bondyho, v němž jej označil za "živou legendu":1)

                  Literárnímu historikovi, který se narodí, odkazuji pozornost k dílu Egona Bondyho.
                  Bude-li se zaměstnávat českou literaturou posledního půlstoletí, nebude se mu moci
                  vyhnout žádným vylháním, Egona Bondyho samého nechme do té doby pobývat
                  v legendě.2)

      Výzvu, aby se na Egona Bondyho jako na "živou legendu" nesahalo, lze samu o sobě považovat za další krok k vytvoření legendy. V žádném případě ji ovšem nelze uposlechnout, právě naopak: je nutné přemýšlet o tom, v čem vlastně tato "živá legenda" spočívá, do jaké míry se Bondy sám na vytváření této legendy podílel a jak ji spoluvytvářeli ostatní.
      Hrabal předkládá v doslovu ke svazku Morytáty a legendy, který mimo jiné obsahuje také Legendu o Egonu Bondym a Vladimírkovi, následující, velmi široké pojetí pojmu legenda:


                  Legendu o každém člověku je možno zaslechnouti nejen v rodině a blízkém
                  i vzdáleném příbuzenstvu, ale legendu si vytváří každý člověk sám o sobě. Tak každý
                  člověk může vyprávěti celou sadu legend, aby šťávou imaginace a milostné lži dotáhl
                  a vnitřně zaokrouhlil a scelil jistý příběh, který překračuje svou existenci a směřuje
                  k transcendenci. [...] Avšak hlavním místem, kde se legendy vyrábějí a vnitřně
                  zaokrouhlují a scelují, jsou hospody se štamgasty, kteří během několika let
                  a desetiletí dovedou vyprávět legendy o přítomných a nepřítomných, nebo dokonce
                  i o neexistujících lidech, ve smyslu stupňování a přehodnocování [...]. Lze se
                  domnívati, že na světě je minimálně tolik legend, kolik je lidí.3)

      Při takto širokém pojetí legendy už není nutné výslovně někoho za legendu označovat. Proto bude užitečnější vymezit užší význam termínu legenda jako literárněvědného žánru, totiž jako náboženské nebo lidově útěšné epické povídky psané veršem či prózou, která neusiluje o pravdivost faktů. V legendě jde především o dosažení větší působivosti, než může vyvolat věcná zpráva, a to prostřednictvím básnického ztvárnění a fantazijních přikrášlení. Atraktivita legend spočívá v tom, že vyprávění je vytrženo ze skutečných událostí:

                  Pro svůj epický ráz s poutavými motivy zázraků a sebeobětování pro víru staly se
                  legendy brzy oblíbeným žánrem i v literatuře světské [...].4)

      Pokud je nějaká výrazná osobnost již za svého života označována za legendární, vyjadřuje se tím zřejmě, že její život je doprovázen neověřenými či neověřitelnými, podivuhodnými příhodami. Tento způsob vytváření legend se může rozvíjet tím lépe, čím méně je o dotyčné reálné osobě známo. Právě atmosféra v komunistickém Československu byla živnou půdou pro tyto, především ústně tradované legendy. Týkaly se také spisovatelů, kteří nemohli nebo nechtěli ukázat na veřejnosti svou pravou tvář a o nichž se často k jejich vlastní škodě šířily zkreslené nebo nepravdivé informace.
      Důležitým aspektem legendy je moment obětování, který má vyvolat obdiv a tím mu dát podnět k "imitatio".5 Především takto je třeba rozumět například Vladimíru Karfíkovi, když označuje Jiřího Koláře za "živou legendu českého umění".6) Koláře předurčuje k pomyslnému legendárnímu životu nejen jeho dlouholetá umělecká činnost, ale také nikdy neustávající zasazování se za pravdu, dobro a krásu; a právě Kolářovy mravní postoje považuje Karfík za hodné následování. Také Bondyho život byl ovlivněn ustavičnou touhou po pravdivosti, uvnitř undergroundu proto slouží jako vzor. Bondy ke své pověsti živé legendy přispěl také sám, a to tím, že kolem sebe šířil nimbus podivuhodnosti.

 

ZBYNĚK FIŠER A EGON BONDY

      Používání pseudonymu je jedním ze základních prvků Bondyho automystifikace.7) Když Fišer společně s Krejcarovou sestavovali roku 1949 surrealistický sborník Židovská jména, v němž pro všechny autory použili židovsky znějící přezdívky jako vyjádření protestu proti veřejnému antisemitismu, přijal Fišer pseudonym Egon Bondy:

                  Já si vzal Egona Bondyho, představoval jsem si ho jako cukrovarníka. Už mi zůstal.8)

      Volba pseudonymu měla v době restriktivní kulturní politiky bezesporu praktický význam, mimo to však měla i jistý význam psychologický: básník Bondy mohl jednat nezávisle na civilní osobě a filozofu Fišerovi.9) Bondy se stylizoval do podoby význačného umělce s paranoidními a schizofrenními sklony. Komické stránky tohoto rozdvojení využívá i Hrabal v některých pasážích Něžného barbara:

                  Egon Bondy rozhrnul husté křoví kustovnice, zalezl tam, jen nohy mu koukaly,
                  a naříkal v tom roští u trati: Jejejejejeje! Jeje! Dharmovi vandráci jsou v Praze! A já vo
                  tom nic nevím... Jaj! Dneska se se Zbyňkem Fišerem asi pěkně vožereme! Jaj!10)

                  Když tohle jsem vyprávěl Egonu Bondymu, ten chvíli mlčel a za chvíli byl o deset
                  centimetru menší. Pak pravil tiše, unaveným hlasem: [...] no, to vůbec Zbyňkovi
                  Fišerovi neřeknu! Ten by mi vynadal, že jsem na to nepřišel já.11)

                  ...ještě že jsem napsal Prager Leben, ještě že jsem napsal Malou a Velkou knihu
                  a jiný knížečky poezie... ale co dělat? Zvolna složíme psací náčiní, zvolna zamkneme
                  šrajbmašinu do skříně, se Zbyňkem Fišerem teď budeme pěstovat indickou
                  filozofii, Zbyněk Fišer mi naučí sanskrt [.. .].12)

      Přijetím pseudonymu se před autorem otevírají širší možnosti autostylizace; tu Bondy velmi často používá jako nástroj poetizace. Tím, že připisuje svému lyrickému "já" nové jméno a vlastnosti, které zcela zjevně neodpovídají pravdě ("protože jsem největší žijící básník"),13) stupňuje Bondy autostylizaci až k automystifikaci, tedy k záměrnému klamání čtenáře.14) Dalším krokem je, že se mystifikovaná postava Bondyho - oproštěná od lyrického "já" i od vypravěče - objevuje jako samostatná literární postava, čímž vlastně Zbyněk Fišer povyšuje svou identitu autora na identitu legendární postavy. Tento postup používá Bondy od padesátých let - již v Legendách vystupuje básník jménem "Bondy". Hrabal si z Bondyho velké potřeby mystifikovat dělá občas ve svých povídkách legraci:

                  Jednou Egon Bondy se uvolil, že nám přečte něco ze svých próz. Koupil si k tomu
                  účelu krásnou červeně puntíkovanou kravatu a potom se uvolil, že dojde s Vladimírem
                  pro dva kbelíky piva, aby se před čtením uklidnil. [...] Okamžitě nám našenkujte dva
                  kbelíky piva, pivo pro básníky! poroučel [...], víte, kdo já jsem? Já jsem básník Egon
                  Bondy! [...] No počkejte, já to na vás řeknu filozofovi Zbyňku Fišerovi a ten vám
                  nabije držku ...!15)

      Pomocí mystifikace překračuje autor hranice své každodenní existence. Tak lze například vysvětlit, proč si tolik představitelů undergroundu volilo pseudonym: Ivan Martin Jirous se na příklad zval "Magor", František Stárek "Čuňas". V podstatě si nepočínali jinak než politici, kteří si v ilegalitě volili účelné kryptonymy, zvukově přitažlivé a snadno zapamatovatelné - například z Uljanova se stal Lenin, z Džugašviliho Stalin.

 

AUTOMYSTIFIKACE

      Literární mystifikace jako klamáni a mateni čtenáře má dlouhou tradici. V novější české literatuře lze její počátky nalézt ve zfalšovaných rukopisech od Václava Hanky a Josefa Lindy (Rukopis královédvorský, 1817, a Rukopis zelenohorský, 1818). Ve dvacátém století mystifikoval Jaroslav Hašek, když předstíral věcnost, pravdivost a vědeckost jako novinář Světa zvířat a jako zakladatel a historiograf Strany mírného pokroku v mezích zákona. Podobného ražení je i Divadlo Járy Cimrmana, založené Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem v roce 1966, které uvádí hry fiktivního dramatika a v referátech se zabývá jeho životem a působením. Cimrman je jednou z nejznámějších fiktivních postav české literatury, kromě toho však existuje celá řada jiných škol a spolků, které udržují památku na fiktivní osoby nebo události - ve spojitosti s undergroundem jmenujme například Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu.
      Jedním z nejrozšířenějších prostředků mystifikace je mateni ohledně autorství, tedy využívání anonymity, alonymu nebo pseudonymu. Poštovní úředník Vladimír Vašek se například vydával za tajemného Petra Bezruce, aby posílil působivost svých Slezských písní; opakovaně vystupuje v básni lyrické "já" Bezruč:

                  Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
                  toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
                  šílený rebel a napilý zpěvák,
                  zlověstný sýček na těšínské věži,
                  hraju a zpívám, co kladiva duní
                  z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.

                  Kolem jdou bohatci cizí mi víry
                  (Bezručí Petře, jak je máš rád!)
                  mužové slavných a vznešených názvů,
                  skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy
                  (Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?)
                  [...]16)

      V komunistické kulturní politice umožňovalo používání pseudonymu oficiálně publikovat i zakázaným autorům. Například Ivan Wernisch vymyslel autora Václava Rozehnala a prostřednictvím fiktivních deníků a fiktivních vzpomínek jeho fiktivní dcery mu dopomohl ke statutu kultovní postavy. Kromě toho překládal a přebásňoval africké a staroegyptské básně pro rozhlas, o nichž se později zjistilo, že ve skutečnosti pocházejí i od něj. Ve svazku Překlady a přehrady, který vyšel roku 1988 v samizdatu a roku 1991 oficiálně, míchal Wernisch básně cizí, přebásněné, s vlastními, aniž by však tento rozdíl oznámil. Skutečnost, že se musel vzdát vlastní identity ve prospěch fiktivní postavy autora, nezpůsobovala Wernischovi problémy:

                  [...] pořád jsou to ty moje verše, [...] a pořád se to vysílá jako Konstantin
                  Christomanov, což je strašné, ale snad se dá pochopit, že jsem si takhle pomáhal,
                  když jsem nesměl publikovat ani řádku. A člověk chce být slyšen a čten.17)

      Novolatinský básník Eugen Brikcius, jehož texty stejně jako texty Ivana Wernische zhudebňovali The Plastic People of the Universe, vidí ve snahách mystifikovat ještě jiný smysl: ve své Útěše z mystifikace prohlašuje mystifikaci za filozofickou útěchu. Zatímco klasická mystifikace je ryze účelová a slouží především k vyhýbání se cenzuře nebo stupňování účinku na příjemce, může bezúčelná mystifikace autora utěšit a obšťastnit:

                  Neužitá verze pak slouží jen tvůrčímu potěšení iniciátora.18)

      Za totalitních podmínek patří k několika málo, a tedy těm nejpříjemnějším projevům svobody individua rozšiřování zvěstí a nepravd podle libosti, protože mystifikace ztěžovala státním orgánům kontrolu nad díly, autory a akcemi. Zvláště v totalitních a represivních společenských systémech nachází Eugen Brikcius jistou formu mystifikace, kterou nazývá "mystifikace tělesná či pravá".19) Ta převrací původní vztah mezí pravdou a lží: v prolhané společnosti může být pravda šířena jen jako nějaká zvěst. V tomto smyslu je třeba chápat i Bondyho mystifikující snahy vytvořit ve stylizované postavě Bondyho jako knížete básníků protipól k oficiální moci a s jeho pomocí sloužit pravdě.

 

EGON BONDY V DÍLE BOHUMILA HRABALA

      Za jedno z nejvýmluvnějších svědectví o padesátých letech právem platí tvorba Bohumila Hrabala. Ke kruhu Hrabalových přátel patřil v té době také Egon Bondy, jehož totálněrealistický program Hrabala inspiroval a podnítil jej k tomu, aby se odpoutal od surrealismu. Jak potvrdil i sám Hrabal, povídka Jarmilka vznikla v roce 1952 jako totálněrealistický pokus o zachycení skutečného světa dělníků pracujících v huti Poldi na Kladně.20) Vedle Jarmilky popisuje Hrabal atmosféru padesátých let i v mnoha jiných dílech; inspirací pro postavy z těchto děl bývají skutečné osoby. Bondy vystupuje - odhlédneme-li od četných zmínek v různých vzpomínkových a dokumentárních textech21) - pod tímto svým jménem jako literární postava v následujících dílech: Made in Czechoslovakia. Povídka (napsáno 1952) Blitzkrieg. Bleskovka (napsáno mezi 1951 a 1956), Zamilovaná (napsáno mezi 1951 a 1956), Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi (napsáno mezi 1951 a 1956), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (napsáno 1949), Něžný barbar (datováno 1973) a Kluby poezie (datováno 1978).
      Ve všech těchto literárních textech - s výjimkou Zamilované - vystupuje Bondy jako literární postava, jejíž stylizace do velké míry odpovídá obrazu, který o sobě Bondy sám vytvářel. Jako jeden z nejčtenějších českých autorů ovšem Hrabal oslovoval daleko větší publikum než Bondy.
      Made in Czechoslovakia sestává z řady po sobě následujících číslovaných mikroscén o třech aktech, které se odehrávají v Hrabalově bytě nebo v pražských ulicích. Hrabalův způsob psaní připomíná Bondyho totální realismus, protože jednotlivé scény a absurdní dialogy obou postav, Bondyho a Hrabala, jsou zachyceny bez jakýchkoli komentářů. Na rozdíl od Bondyho totálního realismu jsou však Hrabalovy texty vypointovány:

                  Doktor se bere za pas a nohama: pata, špička, celá noha, tanči, Bondy leží na zemi
                  a sténá: - Dost, proboha dost! 22)

                  Cigánečka přistupuje ke skleněné stěně a tiskne nosík na sklo Doktor přiskakuje
                  a dává jí přes sklo hubičku. - Tak se ožeňte. 23)

      Mikrodialogy a mikroscény těží svou náladu z přátelského vztahu mezi Bondym a Hrabalem a z jejich absurdního humoru. Tito dva přátelé se zjevně neznají dlouho, neboť při popisování Bondyho převládá popis zevnějšku; zvláště často jsou zmiňovány jeho vousy:

                  Na kanapi spočívá vousatý Bondy [...].24)

                  Vousáč v podvlíkačkách vstává [...]. 25)

                  Bondy stojí na břehu zaražen, hladí si vousy [...].26)

                  Bondy si mne vousy [...].27)

      Blitzkrieg popisuje tři události s Bondym a Boudníkem. Jedná se o vypointované, absurdně-groteskní příhody, typické "hospodské historky", tedy Hrabalův oblíbený žánr. Podle Emanuela Frynty jsou pro něj charakteristické dva prvky: neustálé ujišťování, že vyprávěný příběh odpovídá skutečnosti, a groteskní, komediantský, absurdní a hyperbolický charakter.28)       Hrabal popisuje v Blitzkriegu Boudníkovy pouliční akce následovně:

                  [Vladimír] kreslí Egona Bondyho, skvrnu, která zrovna náhodou šla okolo, vedouc
                  na provázku totální realismus. [...] Tu Egon, ač mohl pýchou omdlít, nařídil: Pošlete
                  té skvrně explosionalistickou facku! [...] [Vladimír] dal takovou facku skvrně, že ještě
                  dnes nosí pravičku v obvazu. Než však došel vousáč Bondy domů, nastojte! Otekla
                  mu pravá tvář.29)

      Obraz "významného básníka Egona Bondyho" převzal Hrabal od Bondyho:

                  Vladimír hledaje po čtyřech své brýle si šeptal. To jsem blázen! Největší však žijící
                  básník říjel: Ho, ho, já to věděl! At' žije totální realismus!30)

      Vypravěč v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé, Hrabalův strýc Pepin, pronáší k jedné mladé dívce dlouhou řeč která ne a ne skončit. Jeho monolog probíhá bez přerušení v jediné větě, v níž se na základě volné asociace střídají různé historky s životními moudry. Svým typickým způsobem skládá Hrabal povídku z rozličných, již dříve použitých částí textů, jejichž původ datuje jednou do roku 1946,31) jindy zase do roku 1949.32) Východiskem pro prózu Taneční hodiny pro starší a pokročilé, poprvé publikovanou roku 1964, je krátký text Utrpení starého Werthera, který Hrabal ve druhé polovině padesátých let zásadně přepracoval:

                  Za deset let se začal ve strýcových hovorech objevovat filozofický podtext [...]. Tady
                  nastala propojenost s filozofií Ladislava Klímy.33)

      Je to právě tato filozofická rovina textu, v níž se objevuje v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé Bondy. Vystoupí zde jen několikrát, a to proto, aby pronesl nějaké výroky týkající se umění a života:

                  [...] básník Bondy mi říkal, že pravá poezie musí bejt zraňující jako byste si
                  zapomenuli žiletku v kapesníku a při smrkání jste si pořezali nos, proto pořádná
                  knížka není pro to, aby čtenář líp usnul ale vyskočil z postele a rovnou
                  v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku [.. .].34)

                  [...] jak říká básník Bondy, to je ta touha převádět žensky z polohy vertikální
                  do polohy horizontální a že on, ač básník, z tý horizontální polohy má teďka dvě děti,
                  který musí pořád s sebou vozit v kočárku [...].35)

      Dětský kočár se dvěma miminky jako Bondyho věčný průvodce je příčinou místy komického, absurdního rázu textu, jako například tehdy, když Bondy děti přebaluje a krmí v hospodě. Hrabal tím demonstruje Bondyho legendární nepraktičnost, zvláště pokud jde o péči o děti.
      Literární postava Bondyho hraje v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé okrajovou roli. Je pouze jednou z mnoha postav, které v epizodách a ve vypravěčových úvahách opakovaně vystupují, stejně jako skutečný Bondy představuje pro Hrabala osobnost, kterou se snaží v různých textech stále znovu literárně zachytit. Taneční hodiny pro starší a pokročilé byly první oficiálně vydanou prózou, v níž Hrabal svého přítele přímo zmiňuje. Nelze vyloučit, že tím chtěl Bondymu udělat reklamu, protože si jeho literárních a filozofických počinů velmi cenil a také proto, že Bondy byl na počátku šedesátých let pro veřejnost ještě zcela neznámý.
      Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi vyšla poprvé roku 1968 ve svazku Morytáty a legendy. Hrabal zde použil svou oblíbenou techniku montáže, takže v Legendě o Egonu Bondym a Vladimírkovi jsou nově zpracovány tři prózy z padesátých let, které již byly zde popsány: Made in Czechoslovakia, Blitzkrieg a Exploze Gabriel s hlavními hrdiny Bondym a Boudníkem. Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi obsahuje popis jedné společné pouliční akce jako v Blitzkriegu, dovětek pro Boudníka jako v Explozi Gabriel a dovětek pro Bondyho jako v Made in Czechoslovakia. V postskriptu pro Bondyho je Bondy líčen v neobvyklé, rezignované situaci, která souvisí s rozpadem kruhu autoru kolem Edice Půlnoc:

                  "To je náš věk," povídá Bondy, "vzadu šlépěje, vepředu hustý sníh do kterého
                  kráčíme pozpátku. Víte, já jsem teď nějak vopuštěnej, tak sám [...], víte, kdyby mě
                  někdo znal jen podle Prager Leben myslil by si, to je ten Bondy střihoun, ale já už
                  nejsem, jsem stále a stále lyričtější... [...] Víte," povídá Bondy, "moje matka skočila
                  z vokna, utkvěle na to myslívám, tak pořád mám s sebou takovou malinkou jistotu,
                  luminal. Mám to tady v kapse, tady to je... Anebo utéci pryč a ven? Tam aspoň
                  můžete křičet, ale co tady, v tomhle nečase, nevidět vytištěnou ani jednu svou
                  básničku? [...] Tak co dělat? Jen tak zaznamenávat události a docela bez idejky žít?
                  Sám už nevím.36)

      Krátká próza Zamilovaná se poněkud liší od obvyklých Hrabalových svědectví o Bondym, neboť nevychází z autentických zážitků. Odehrává se totiž v psychiatrické léčebně, jejíž atmosféru Hrabal neznal z vlastní zkušenosti. Bondy zaujímá v Zamilované postavu pacienta. K jeho problémům patří nejistota, s níž vnímá svět, který se mu jeví být nestabilní, zkreslený a pokaždé nový:37)

                  Měl jsem dojem, že stromy a květiny vidím poprvé... těžko jsem nacházel název
                  a těžko jsem mohl uvěřit, že domy jsou v zemi [...]. Paní doktorko, měl jsem dojem,
                  že jsem obklopen kruhem řvoucích varhan a v mezerách slyším zpívat anděly..."38)

      Bondy je charakterizován jako hezký, velmi plachý mladík se silnými komplexy méněcennosti, trpící paranoidní schizofrenií. Díky své spisovatelské činnosti ovšem získá alespoň trochu sebevědomí. Kromě některých znaků skutečného Bondyho se v literární postavě Bondyho slévají dohromady i rysy Boudníka: při vizitách interpretuje Bondy fleky na stěnách přesně tak, jak se Boudník nechává inspirovat omítkou nebo továrním odpadem. V neposlední řadě je Bondy představen jako ročník 1924. V tomto roce se však narodil Boudník, zatímco Bondy se narodil roku 1930.
      Bondy i Boudník měli ve svém skutečném životě zkušenosti s psychiatrií a Hrabalovi pravděpodobně zprostředkovali námět pro prostředí této povídky. Bondy chtěl Hrabala přesvědčit, aby se po svém těžkém pracovním úrazu v roce 1952 pokusil pomoci psychiatrického posudku vyhnout další fyzické práci:

                  Správné je, že ještě neděláte. Což kdybyste se už na to vysral a šel do důchodu.
                  Anebo alespoň na rok jen tak na rekreaci? Mohl byste udělat to samé co já
                  a odjet sem do Doksan, zdejší podnik jest totiž t. zv. "Dolečovací středisko"
                  psychiatrické kliniky a přístup je sem přes tu famósní poradnu, o níž jsem vám
                  vypravoval, a vy máte po tom úraze nejlepší možnost se do této poradny dostat.39)

      Zamilovaná vyšla roku 1970 ve svazku Poupata, který byl krátce poté skartován, proto nemohla být tato povídka dále šíře-na. Kromě toho Hrabal změnil pro Poupata jméno "Bondy" na "Bordy". V Sebraných spisech Bohumila Hrabala, které vycházely od roku 1992, se do povídky znovu vrátilo původní jméno "Bondy".
      Pravděpodobně nejrozšířenější verzi "žijící legendy Egona Bondyho" vytvořil Hrabal v novele Něžný barbar, která vznikla na podzim roku 1973 a byla věnována Boudníkovi, zesnulému roku 1968. Nejprve byla publikována roku 1974 v Edici Petlice při příležitosti Boudníkových nedožitých padesátých narozenin a roku 1975 v Edici Expedice v samizdatu. V roce 1981 vyšel tento text pod názvem Něžní barbaři v kolínském exilovém nakladatelství Index, roku 1990 dohromady s Příliš hlučnou samotou a s Městečkem, kde se zastavil čas v nakladatelství Odeon a Klub čtenářů nakladatelství Odeon a konečně roku 1994 v Sebraných spisech Bohumila Hrabala. Vedle těchto českých vydání existují překlady do mnoha jiných jazyků. Nadto byl Něžný barbar roku 1981 - poté, co v tomtéž roce vyšel v montáži s Příliš hlučnou samotou jako Kluby poezie - dramatizován Vladimírem Nývltem pro pražské divadlo Činoherní klub a roku 1986 pro brněnské Divadlo bratří Mrštíků; v roce 1989 následovalo zfilmování podle Nývltova scénáře pod režií Petra Kolihy.
      V Něžném barbarovi se nejedná o rekapitulaci společného života "podzemní bohémy" padesátých let, ale o portrét malíře, tvůrce uměleckých objektů a představitele takzvaného akčního uměni Vladimíra Boudníka, jehož povaha je zachycena na základě mnoha událostí. Bondy je v Něžném barbarovi kontrastní postavou, redukovanou na nečetné, stereotypně se opakující vlastnosti a výroky; stejně jako Boudník je však i Bondy bezpochyby postavou sympatickou:

                  A usmíval jsem se, protože jsem měl Egona Bondyho tak rád, skoro ještě radši než
                  Vladimíra, a to už je co říct.40)

      Boudníka stejně jako Bondyho popisuje Hrabal jako výjimečné, požehnané lidi:

                  Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě
                  ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici,
                  jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní
                  knihovny...41)

      Bondy vystupuje ponejvíce jako komentátor Boudníkových zážitků a bývá stereotypně uváděn slovy "když se to dozvěděl Egon Bondy", "když jsem to vyprávěl Egonu Bondymu" nebo "když to slyšel Egon Bondy". Veskrze nadšené a někdy i trošku závistivé Bondyho reakce na Boudníkovy nápady a zážitky stupňují účinek textu jako pocty Boudníkovi:

                  Egon Bondy, když se to dozvěděl, zacpával si uši a křičel: Kurva fix! Doktore,
                  proboha, dost! Dost! Ten Vladimírek naplňuje bibli! A přicházeti budou mnozí
                  od západu i východu a stolovati budou s Abrahámem! To je čistá, ouplná paranoia,
                  ten Vladimír...!42)

      Něžný barbar končí Boudníkovou smrtí. Zatímco zdrcený Hrabal leží jako ochromený na podlaze svého bytu a bez pohnutí hledí do stropu, předčítá Bondy na dvoře nekrolog a filozofuje nad útěchou z ontologie:

                  [...] tak jako jsem měl pravdu já, ležící nehnutě ochrnutý neštěstím na dně svého
                  pokoje, zrovna tak měl pravdu Egon Bondy, proměněný ve Zbyňka Fišera, který
                  hřímal svoji pravdu z odpalovací, rampy dvora Na Hrázi Věčnosti v Libni...43)

      V celé knize představuje Hrabal básníka Egona Bondyho, který stále znovu mluví o filozofu Zbyňku Fišerovi jako o svém příteli nebo známém. Teprve až v citované poslední větě se neinformovanému čtenáři ozřejmí totožnost Bondyho s Fišerem. Jisté charakteristické rysy básníka Bondyho však přece z Hrabalova díla Něžný barbar vystupují. V jednom z prvních momentů, kdy se Bondy objevuje na scéně, líčí Hrabal jeho vnější podobu:

                  Do prdele, co to zase vyvádíte? ržál [Bondy] a vyběhl na dvůr do slunce, které vrhalo
                  na dno dvora hektolitry světlého piva, Egon vůbec, když stál v slunci, tak vypadal jako
                  faun, který se vynořil z cisterny piva, jeho světlé vlasy mu vždycky stékaly podle uší
                  a zrovna tak jeho vousy ve světle slunce byly zality světlým ležákem, tak stál a třepal
                  rukama a volal [.. .].44)

      Bondy se vyznačuje energickou gestikulací a dikcí. Mluví pražským slangem a používá stereotypní fráze a eufonické interakce jak dokládá zvláště následující úryvek:

                  Egon se napil, ale pak vyprskl likér, jako by se omylem napil kyseliny... a postavil se
                  ke zdi, oběma pěstičkama tloukl do omítky, čelem lehce tloukl do zdi, to samé pak
                  udělal u Vladimírka a kuckaje volal: Kurva fix! Uvolňování napětí! Dorozuměni mezi
                  národy začalo teď a tady! Jdu se vo tom poradit s filozofem Zbyňkem Fišerem. Je to
                  růže, není to růže, je to tedy růže! Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed
                  přesdržka...45)

      Bondy oslňuje neobyčejně rozsáhlým vzděláním, o němž svědčí nespočet narážek a citátů z krásné literatury i z filozofie:

                  Egon Bondy, když se dozvěděl o tom, co Vladimír na procházce řekl, kopl do žebra
                  ústředního topení, a drže si v ruce roztrženou botičku, poskakoval v automatu Svět
                  a křičel: S tím stromem, to je starej Jacob Böhme, ten geniální prťák ze Zhořelce,
                  kterej taky odhrnoval hlínu stromů, aby poznal, jak souvisí hmota s myšlením, aby
                  vynašel větu Der als Mensch gewordene Gott! Jejejej! Já jsem si snad ukopl celej prst!
                  Ale to ten Vladimír! Dyk je to substrát Hegelovy celý filozofie, ten strom! Já to musím
                  rok študovat, a Vladimír, ta bestie, to přesně řekne jen tak na procházce, jako by se
                  vysmrkal! Já říkám, čistá paranoia! A celou botičku jsem si roztrhl! Koupíte mi boty!
                  A basta... nadával Bondy, který spílaje lichotil... Egon Bondy se pak rozhodl, že se
                  bude věnovat jen a jen umění. Aby unikl pracovní povinnosti, rozhodl se, že vstoupí
                  do blázince.46)

      Hrabal líčí Bondyho prostřednictvím detailů, když popisuje jeho zevnějšek i chování, i tím, jak jej nechává promlouvat. Hrabalovi šlo však především o to ukázat, s jakou energií - a to i v přátelském soupeření s Boudníkem - usiloval Bondy o to, aby se vypořádal s uměleckými a filozofickými otázkami. Hrabal v Něžném barbarovi vypráví na pozadí podivných příhod legendu o básníku Egonu Bondym a jeho obětování se pro umění a poznání. Hrabalovým prostřednictvím se v kulturním povědomí udržela nejen vzpomínka na přátelství mezi ním, Boudníkem a Bondym, ale také celková atmosféra padesátých let a její "podzemní bohémy".

Gertraude Zandová Totální realismus a trapná poezie. Česká neoficiální literatura 1948-1953. Brno 2002, Host, s. 188-202

 

Vysvětlivky:
1) Srov. Lopatka 1995e: s. 364.
2) Lopatka 1995e: s. 365.
3) Hrabal 1994e: s. 383.
4) Slovník literární teorie 1977: s. 198.
5) Srov. Jolles 1958: s. 34-38.
6) Karfík 1994: s. 3.
7) Jaromír F. Typlt rozebírá Bondyho mystifikaci ve své studii "Bondy nejen Bondyho" (Typlt 1997).
8) Bondy 1990a: s. 3. Bondy není časté české jméno, ale není také zcela neobvyklé; existuje více reálných i fiktivních postav se jménem Bondy. V první řadě je třeba vzpomenout českého právníka Karla Bondyho (1906-1945), který patřil za druhé světové války k vedoucím osobnostem protifašistického odboje a také k organizátorům petice Věrni zůstaneme. V říjnu 1941 jej gestapo zatklo, na konci roku 1944 byl odsouzen k smrti a na počátku roku 1945 popraven. V románech Karla Čapka Továrna na absolutno (1922) a Válka s mloky (1936) vystupuje literární postava jménem Bondy, ve vzpomínkách Václava Havla, otce současného českého prezidenta, se objevuje jistý Egon Bondy, ve dvacátých a třicátých letech působil známý český psychoanalytik jménem Bondy, jméno Bondy patřilo také jedné pražské rodině továrníků a bankéřů.
9) Jako Zbyněk Fišer podepisoval Bondy své filozofické práce do roku 1970 naposled svazek Juliiny otázky; následující filozofický esej publikoval v samizdatu v roce 1974 již jako Egon Bondy.
10) Hrabal 1994b: s. 227.
11) Hrabal 1994b: s. 245.
12) Hrabal 1994b: s. 247. Bondy se pravě na počátku padesátých let za-čal zajímat o východní filozofii. Buddhismus od Vincence Lesného vyšel v roce 1948.
13) Bondy 1992a: s. 9.
14) Srov. Slovník literární teorie 1977: s. 241.
15) Hrabal 1994b: s. 267-268.
16) Bezruč 1989: s.103.
17) Wernisch 1993: s. 14.
18) Brikcius 1995: s. 19.
19) Brikcius 1995: s. 10.
20) Srov. Rothová 1993: s. 64.
21) Bondy je v těchto typech textů v celém Hrabalově díle jmenovitě zmíněn jednou nebo vícekrát za sebou na třiceti osmi místech, jako Zbyněk Fišer na třinácti místech (srov. Hrabal 1997: s. 118).
22) Hrabal 1992d: s. 80.
23) Hrabal 1992d: s. 83.
24) Hrabal 1992d: a. 78.
25) Hrabal 1992d: s. 78.
26) Hrabal 1992d: s. 80.
27) Hrabal 1992d: s. 80.
28) Srov. Rothová 1993: s. 50.
29) Hrabal 1992b: s. 86.
30) Hrabal 1992b: s. 87.
31) "Vznik Tanečních hodin je prostý. [...] V roce 1946 jsem sepsal podivuhodné vyprávění svého strýce [...]" (Hrabal 1994f: s. 447, Ediční poznámka).
32) "Text [...] vznikl v roce 1949, potom měl několik verzi [...]" (Hrabal 1994f: s. 443, Ediční poznámka).
33) Hrabal 1994f: s. 447, Ediční poznámka
34) Hrabal 1994f: s. 22.
35) Hrabal 1994f: s. 19.
36) Hrabal 1994e: s. 255.
37) Skutečnost pouze zdánlivá, ne opravdová připomíná aspekt Totálního realismu, s nímž se hrabal vyrovnával již v knize Co je poesie?.
38) Hrabal 1992e: s. 191-192.
39) Dopis Bondyho Hrabalovi, citováno podle Kdo je kdo v životě a díle Bohumila Hrabala 1990: s. 24.
40) Hrabal 1994b: s. 236
41) Hrabal1994b: s. 256.
42) Hrabal 1994b: s. 239.
43) Hrabal 1994b: s. 274.
44) Hrabal 1994b: s. 211.
45) Hrabal 1994b: s. 212-213.
46) Hrabal 1994b: s. 243.

 

literatura:
Bezruc, Petr
1989 Slezske pisne, Praha

Bondy, Egon
1990a Bandy alias Fišer, rozmlouvala Jana Ovsiková, Svobodné slovo, roč. 46, č. 53, 3. 3., příloha na sobotu, s. 3
1992a Totální realismus, in: Básnické dílo Egona Bondyho, sv. 2, Praha, s. 5-18

Brikcius, Eugen
1995 Útěcha z mystifikace, Praha

Hrabal
1992b Blitzkrieg, in: Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 3, Praha, s. 86-87
1992d Made in Czechoslovakia, in: Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 3, Praha, s. 78-85
1992e Zamilovaná, in: Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 3, Praha, s. 179-195
1994b Něžný barbar, in: Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 6 Praha, s. 207-274
1994e Morytáty a legendy, in: Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 5 Praha, s. 239-383
1994f Taneční hodiny pro starší a pokročilé, in: Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 5, Praha, s. 7-56
1997 Jmenný rejstřík, in Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 19, Praha, s. 115-154.

Hvížďala, Karel
1992 Rozhovory ve světě, Praha

Jolles, André
1958 Einfache Formen, Darmstadt

Karíik, Vladimír
1994 Živa legenda českého uměni. Portrét Jiřího Koláře, Lidové noviny roč. 3, č. 225, 24. 9., příloha Národní 9, s. 3

Lopatka, Jan
1995e Egon Bondy, živá legenda, in: tentýž, Šifra lidské existence, Praha. | s. 364-365

Rothová, Susanne
1993 Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala, přel. Michael Spirit Praha

Slovník literární teorie
1977 vyd. Štěpán Vlašín, Praha

Typlt, Jaromír F.
1997 Bondy nejen Bondyho, Host, roč. 3, sešit 3, s. 21-35

Wernisch, Ivan
1993 Rozhovor s Ivanem Wernischem o překladech, překradech a mystifikacích, zpověď vyslechl a zapsal Dušan Karpatský, Literární noviny, roč. 4, č. 1,7. 1., s. 14

 


zpět

črty